Jak se stanoví diagnóza?
Diagnóza Parkinsonovy nemoci je založena na typickém klinickém obrazu a na výsledcích neurologického a fyzikálního vyšetření. Při odběru podrobné anamnézy se lékař vyptá na pociťované či pozorované příznaky, kdy přibližně začaly, a také na případná jiná (dříve diagnostikovaná) onemocnění, užívání léků apod. Lékaři může pomoci, je-li při anamnestickém rozhovoru přítomen i blízký příbuzný.
Jsou-li přítomny typické obtíže, které poukazují na Parkinsonovu nemoc, je následně provedena výpočetní tomografie (CT) nebo magnetická rezonance (MRI) mozku. Jen pomocí některé z těchto zobrazovacích metod může lékař vyloučit jiná onemocnění, která mají podobný klinický obraz, popř. jiné parkinsonské syndromy.
Lékař může případně indikovat i další diagnostická vyšetření, jako je např. SPECT nebo PET. Pomocí těchto vyšetření spadajících do oblasti nukleární medicíny lze prokázat zánik buněk produkujících dopamin a tím i nedostatek dopaminu v mozku.
Při diagnostice se často používá i tzv. L-DOPA test, případně (méně často) apomorfinový test. Lékař při něm zkoumá, zda testovaný člověk odpovídá již na jednotkovou dávku levodopy nebo apomorfinu (oba přípravky se řadí mezi antiparkinsonika), tzn. do jaké míry mohou tyto léky zmírnit parkinsonské příznaky. Díky tomuto testu lékař zároveň rozezná, zda se skutečně jedná o Parkinsonovu nemoc nebo o jiný parkinsonský syndrom, neboť pacienti s parkinsonskými syndromy na léčbu levodopou (resp. apomorfinem) neodpovídají.
Lékař si může v případě potřeby vyžádat i další vyšetření, mj. ultrazvukové vyšetření konkrétních oblastí mozku, jako je zejména substantia nigra (transkraniální sonografie mozkového parenchymu), elektroencefalografii (EEG), elektrokardiografii (EKG) nebo neuropsychologické vyšetření (testování pozornosti, paměti apod.). V posledních několika letech se v čím dál větší míře jako další diagnostické kritérium využívá i vyšetření na poruchu čichu, která se vyskytuje přibližně u 90 procent parkinsoniků.
Typická kritéria pro diagnostiku Parkinsonovy nemoci jsou následující:
- zpomalené pohyby (bradykineze) a jeden z následujících příznaků:
- svalová ztuhlost (rigidita)
- klidový třes (tremor),
- narušená stabilita vzpřímeného držení těla (posturální nestabilita),
- začátek onemocnění se projeví na jedné straně těla, v průběhu onemocnění přetrvává stranová asymetrie příznaků,
- zhoršující se (progresivní) průběh,
- dlouholetý průběh,
- jednoznačná odpověď na levodopu a dlouhodobě dobrá odpověď na dopaminergika (látky, které mají podobný účinek jako dopamin).
Bližší informace najdete v článku Parkinsonova nemoc: příznaky.
Podle převažujících příznaků lze rozlišovat tři podtypy Parkinsonovy nemoci:
- akineticko-rigidní typ – forma onemocnění, při které je postižena zvláště pohyblivost; u těchto parkinsoniků není přítomen „typický“ klidový třes,
- tremor dominantní typ – forma onemocnění, při které vystupuje do popředí klidový třes,
- ekvivalentní typ – forma onemocnění, při které jsou poruchy pohyblivosti i klidový třes vyjádřeny přibližně stejně.
Jaká jsou stadia onemocnění?
Parkinsonova nemoc je pomalu postupující onemocnění. Odborníci proto rozlišují různá stadia nemoci, která jsou spojena s postupně přibývajícími omezeními. Po stanovení diagnózy může lékař prostřednictvím různých škál odhadnout stupeň závažnosti onemocnění [1, 2]. Tyto vyšetřovací škály může lékař používat v průběhu onemocnění opakovaně, aby nejen získal informaci o jeho progresi a o účinnosti nasazené léčby, ale také aby případně mohl léčbu vhodně upravit. Často se používá tzv. Hoehnové a Yahrova škála z roku 1967, která zhruba rozlišuje následující stadia Parkinsonovy nemoci:
- stadium 0 – žádné známky onemocnění,
- stadium 1 – onemocnění se projevuje na jedné straně,
- stadium 2 – oboustranné onemocnění bez poruch rovnováhy,
- stadium 3 – oboustranné onemocnění s narušenou posturální stabilitou, pacient je však po tělesné stránce do značné míry soběstačný,
- stadium 4 – pacient je silně omezen, může však samostatně stát a chodit,
- stadium 5 – pacient je odkázán na invalidní vozík nebo je upoután na lůžko.
Na koho se mohu obrátit?
Máte-li podezření, že byste sám/sama nebo někdo z vašich blízkých mohl trpět Parkinsonovou nemocí, obraťte se na svého všeobecného praktického lékaře. Diagnostika i léčba Parkinsonovy nemoci se však nakonec odehrávají u neurologa, ke kterému vás (popř. vašeho blízkého) praktický lékař možná odešle. Zejména nespecifické časné příznaky nebývají zpočátku dávány do souvislosti s Parkinsonovou nemocí, a proto ani nejsou odpovídajícím způsobem léčeny. Proto je důležité vyhledat neurologa zvláště u potíží, které nelze běžnými způsoby vysvětlit ani léčit. Pouze důkladné vyšetření umožní stanovit jednoznačnou diagnózu včas a přizpůsobit tomu i léčbu, která bude pacientovi v případě potřeby „ušita“ na míru.
Související odkazy
- Marek Baláž: Škála MDS-UPDRS u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Neurologie pro praxi 2011; 12 (Suppl. G): 18–27. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 245 kB)
- Martina Bočková: Nemotorické škály u Parkinsonovy nemoci. Neurologie pro praxi 2011; 12 (Suppl. G): 28–31. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 112 kB)
