Formy onemocnění
Rozlišujeme tři hlavní formy lidského onemocnění leishmaniózou [1, 2]:
Viscerální leishmanióza (angl. visceral leishmaniasis, zkratka VL) – nejzávažnější forma, známá též pod názvy kala-azar nebo černá horečka. Způsobují ji Leishmania donovani, Leishmania chagasi a Leishmania infantum. Infikované makrofágy jsou zaneseny do jater a sleziny, parazit se zde masivně množí a napadá další buňky. Bez včasné diagnózy a léčby postižený jedinec umírá.
Kožní leishmanióza (angl. cutaneous leishmaniasis, zkratka CL) – nejčastější forma, kdy parazité napadají a poškozují kůži. Původci jsou Leishmania tropica, Leishmania major, Leishmania mexicana, Leishmania aethiopica. Neléčená kožní leishmanióza není smrtelná, poškozená kůže se hojí jizvou.
Mukokutánní leishmanióza neboli kožně-slizniční leishmanióza (angl. mucocutaneous leishmaniasis, zkratka MCL) se vyskytuje v pralesích Střední a Jižní Ameriky. Kromě poškození kůže dochází i k destrukci chrupavčitých tkání v oblasti obličeje. Nejčastějšími původci jsou Leishmania braziliensis a Leishmania guaynensis.
Diagnostika a léčba
Diagnóza lidí i zvířat se opírá o charakteristické klinické příznaky, epidemiologické informace a mikroskopický průkaz parazita ve vzorcích kožní (CL) a lymfatické tkáně (VL – kostní dřeň, ledvina, lymfatické uzliny). V západoevropských zemích, v Izraeli a Turecku je používán test PCR. Sérologické vyšetření je levné a vysoce senzitivní pro diagnózu VL, ale zřídka používané pro diagnózu CL z důvodu slabé protilátkové odpovědi.
Vnímavost
Vnímavost k infekci leishmaniózou významně souvisí s hostitelskou imunitní odpovědí a buněčnou imunitou. Malnutrice dětí, HIV infekce, imunosupresivní terapie a transplantace orgánů jsou hlavními rizikovými faktory VL vyvolané Leishmania infantum.
Výskyt leishmaniózy v zemích EU a okolních zemích
Výskyt jednotlivých druhů leishmanií se významně geograficky liší. V zemích jižní Evropy se nachází autochtonně pouze Leishmania infantum, schopná vyvolat VL i CL u lidí i zvířat.
Naopak výskyt Leishmania major a Leishmania tropica je omezen na severní Afriku a některé oblasti Kavkazu, a jejich primárními rezervoáry jsou některé druhy divokých hlodavců a damani. Lidé jsou také přírodními rezervoáry Leishmania tropica a Leishmania donovani s.s. (sensu stricto).
Podle údajů WHO/EURO z posledních let je autochtonní leishmanióza endemická v Albánii, Alžírsku, Arménii, Ázerbájdžánu, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Chorvatsku, Kypru, Egyptě, Francii, Gruzii, Řecku, Izraeli, Itálii, Jordánsku, Kosovu, Libanonu, Lybii, Maltě, Černé Hoře, Severní Makedonii, Palestině, Portugalsku, Rumunsku, Srbsku, Slovinsku, Tunisku, Ukrajině a Turecku. Ve všech těchto zemích se vyskytuje Leishmania infantum, původce VL i CL, zatímco Leishmania major a Leishmania tropica, způsobující CL se vyskytuje pouze v zemích severní Afriky a v Ázerbájdžánu. Leishmania donovani s.s. byla zatím popsána jen v některých oblastech Kypru a Turecka.
Společný pro všechny regiony je významný vzestup incidence onemocnění v 80. a 90. letech, k němuž vedly demografické a sociální změny (např. severní Afrika a Střední východ – geografická expanze v souvislosti se zemědělským rozvojem a stavbou infrastruktur pro transport).
Obrázek 1: Geografická distribuce hlášených případů Leishmania infantum u zvířat a lidí v EU a okolních zemích v letech 2009–2020. Zdroj: European Centre for Disease Prevention and Control [3].
Prevence
Lidem cestujícím do rizikových oblastí se doporučuje především snažit se zamezit poštípání flebotomy. Nejvhodnější je používání repelentů, vhodného oblečení, sítí do oken a dveří atd.
Účinná vakcína vedoucí k eradikaci leishmaniózy není dostupná.
Pokud jde o domácí zvířata, zejména psy, ideální je necestovat s nimi do oblastí zvýšeného rizika vůbec. Psi jsou vysoce vnímaví k infekci, jsou přirozenými hostiteli tohoto parazitického prvoka, a tak představují nejdůležitější domácí rezervoár nákazy. Pohyb infikovaných psů a lidí je považován za hlavní příčinu zavlečení leishmanií do periferních neendemických oblastí, kde je přítomen příslušný vektor. Leishmanióza psů je značně podhlášená, aktuálně jsou onemocnění psů hlášena např. z Itálie, Španělska, Chorvatska.
V ČR byl v roce 2017 publikován případ onemocnění feny (č. 1), k jejíž nákaze došlo během návštěvy v Itálii z důvodu krytí v listopadu 2009, v lednu 2010 porodila 11 štěňat. V srpnu 2011 se u této feny objevilo kožní onemocnění, s rozvojem selhání ledvin, proto byla v dubnu 2013 utracena bez stanovení specifické příčiny onemocnění. Jedna fena (č. 2) z lednového vrhu 2010 byla zdravá do roku 2014, kdy vrhla 9 štěňat, z nichž 6 přežilo. Po porodu se u ní objevily zdravotní obtíže s postižením kůže, zvětšením lymfatických uzlin bez reakce na běžnou léčbu. Sérologickým vyšetřením byla prokázána leishmanióza psů. Fena (č. 3) z vrhu feny (č. 2) narozená v lednu 2014 začala mít zdravotní obtíže v dubnu 2016. Vzhledem k anamnéze byla vyšetřena na leishmaniózu, která byla potvrzena. Fena č. 2 a 3 nikdy nevycestovaly z ČR, k přenosu nákazy došlo transplacentárně [4].
Leishmanióza je onemocnění, kterému dosud nebyla věnována dostatečná pozornost. Mezi údaji o incidenci onemocnění dostupnými ze zdrojů WHO a ze zdrojů jednotlivých zemí jsou diskrepance, které svědčí pro podhlášenost leishmaniózy a urgentní potřebu zlepšit surveillance a hlášení onemocnění. Již v roce 2017 odhadovala WHO/EURO roční incidenci VL v populaci na 1 100 – 1 900 případů/100 000 obyvatel a roční incidenci CL v populaci na 10 000 – 17 000 případů/100 000 obyvatel [5].
Hlášení
Hlášení humánních leishmanióz je povinné ve všech endemických zemích, přesto toto onemocnění některé země s endemickým výskytem nehlásí (např. Francie, Egypt, Srbsko). Zvířecí leishmaniózy nejsou hlášeny z řady zemí (např. Francie, Turecko, Rumunsko, Srbsko atd.).
Ve většině neendemických zemí leishmaniózy nepatří mezi povinně hlášená onemocnění. Na základě existujících dat vyvstala potřeba do budoucna zlepšit surveillance, prevenci a kontrolu leishmaniózy v zemích EU a okolních zemích.
ČR patří mezi evropské země bez výskytu autochtonních infekcí leishmaniózou u lidí i zvířat. Na území ČR nebyl nalezen vektor (přenašeč). Ojedinělé případy importovaných humánních leishmanióz, které se v ČR vyskytují, jsou povinně hlášené, i když dosud neexistuje specifická surveillance. Od roku 2009 jsou v EU povinně hlášena onemocnění leishmaniózou domácích zvířat – autochtonní přenos nebyl dosud v ČR prokázán
Všechny země by měly hlásit případy zvířecích leishmanióz do World Organisation for Animal Health (WOAH) a případy lidských leishmanióz do Světové zdravotnické organizace (WHO).
Dne 20. 6. 2022 ECDC vydalo k této problematice technickou zprávu Surveillance, prevention and control of leishmaniases in the European Union and its neighbouring countries [3].
Související odkazy
- European Centre for Disease Prevention and Control: Leishmaniasis (odkaz vede na web ecdc.europa.eu; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
- World Health Organization: Leishmaniasis (odkaz vede na web who.int; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
- European Centre for Disease Prevention and Control: Surveillance, prevention and control of leishmaniases in the European Union and its neighbouring countries (odkaz vede na web ecdc.europa.eu; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
- Vlasta Svobodova, Miroslav Svoboda, Lucia Friedlaenderova, Petr Drahotsky, Eva Bohacova, Gad Baneth. Canine leishmaniosis in three consecutive generations of dogs in Czech Republic. Veterinary Parasitology 2017, 237: 122–124. (odkaz vede na web sciencedirect.com; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
- Gradoni, Luigi, López-Vélez, Rogelio & Mokni, Mourad. (2017). Manual on case management and surveillance of the leishmaniases in the WHO European Region. World Health Organization. Regional Office for Europe. (odkaz vede na web who.int; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
