Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách [1]. Je jím tedy váš praktický lékař, gynekolog, zubní lékař, nemocnice či fyzioterapeut, agentura domácí péče anebo třeba odběrová laboratoř.
Zdravotními službami se totiž podle uvedeného zákona myslí:
- poskytování zdravotní péče zdravotnickými pracovníky, tedy lékaři i nelékařskými zdravotnickými pracovníky, což jsou všeobecné sestry, ergoterapeuti, radiologičtí asistenti, zdravotní laboranti, dentální hygienistky, zdravotničtí záchranáři, psychologové, logopedi, fyzioterapeuti, farmaceuti a mnoho dalších odborníků,
- konzultační služby,
- nakládání s tělem zemřelého,
- zdravotnická záchranná služba,
- zdravotnická dopravní služba,
- činnost odběrových nebo tkáňových zařízení,
- zařízení transfuzní služby,
- záchytná služba.
Vedle nich ještě existují specifické zdravotní služby, jejichž fungování upravuje zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách [2]:
- asistovaná reprodukce,
- sterilizace,
- terapeutická kastrace,
- změna pohlaví transsexuálních pacientů,
- psychochirurgické výkony,
- genetická vyšetření,
- odběry lidské krve a jejích složek, léčba krví nebo jejími složkami,
- ověřování nových postupů v oblasti preventivní, diagnostické a léčebné péče nebo biomedicínského výzkumu,
- posudková péče a lékařské posudky,
- pracovnělékařské služby a posuzování zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o zaměstnání,
- lékařské ozáření,
- ochranné léčení,
- protialkoholní a protitoxikomanické záchytné služby.
Oprávnění poskytovatelům zdravotních služeb vydávají krajské úřady a ministerstva spravedlnosti, obrany a vnitra. Fyzické osoby musejí zejména prokázat, že získaly způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání, jsou plnoleté a bezúhonné. Právnická osoba zase musí disponovat odborným zástupcem, což je opět člověk způsobilý k výkonu zdravotnického povolání.
Organizace poskytovatelů zdravotních služeb
Pro každého pacienta včetně dětí je obvykle místem prvního kontaktu praktický lékař. Neplatí to však beze zbytku. Pokud pociťuje pacient problém se zuby, může se obrátit rovnou na zubního lékaře. A stejně tak to platí i v případě gynekologických obtíží, kdy jde pacientka rovnou ke svému gynekologovi. Všichni tito lékaři totiž poskytují tzv. primární péči. Pacienti k nim nechodí jen se svými potížemi, ale také na preventivní prohlídky.
Účelem primární ambulantní péče je poskytovat preventivní, diagnostickou, léčebnou a posudkovou péči a konzultacie, dále koordinace a návaznost poskytovaných zdravotních služeb jinými poskytovateli. Pacienti se u těchto lékařů registrují.
Všeobecný praktický lékař a praktický lékař pro děti a dorost, vedle práce v ordinaci, zajišťuje pro své registrované pacienty také návštěvní službu v případech, kdy nejsou schopni se do jeho ordinace sami dostavit.
Dalším stupněm je sekundární péče. Do té patří specializovanější ambulantní či nemocniční zdravotnická zařízení s tomu odpovídající technikou a zaměřením zdravotníků. Pacienty do nich odesílají lékaři primární péče, pokud sami nemohou vyřešit terapeuticky či diagnosticky pacientovy potíže. Patří do ní zejména síť ambulantních specialistů či lůžková zdravotnická zařízení. Pacienti k nim odcházejí na doporučení lékaře primární péče a s popisem odůvodnění, dosavadní léčby a výsledků dosud provedených vyšetření.
Na vyšetření k odbornému lékaři může jít pacient i bez doporučení svého registrujícího lékaře. Především v situacích náhle vzniklých potíží lze vyhledat rovnou odborníka, typicky chirurga. O výsledku návštěvy je třeba informovat svého praktického lékaře a předat mu písemnou zprávu.
Na úrovni terciární péče se nacházejí vysoce specializovaná zařízení s vysoce specializovanými zdravotnickými pracovníky. Poskytují se v nich vysoce odborné a komplexní diagnostické a léčebné postupy, leckdy za použití vysoce vyspělé techniky. Typicky jde o fakultní nemocnice (např. neurochirurgie, kardiochirurgie, apod.), výzkumná centra (např. IKEM) a centra vysoce specializované péče [3].
Každý si může vybrat svobodně svého registrujícího lékaře primární péče, tedy praktického lékaře pro dospělé, praktického lékaře pro děti a dorost, gynekologa a stomatologa. Změnit jej lze jednou za tři měsíce. Když si najdete nového lékaře, je třeba, abyste původního lékaře o odchodu od něj informovali.
Existují zákonné výjimky, kdy vás lékař může odmítnout přijmout do péče:
- nemá smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou,
- pokud by bylo překročeno jeho únosné pracovní zatížení, přijetí pacienta brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení,
- vzdálenost místa vašeho pobytu by lékaři neumožňovala vykonávat návštěvní službu (v případě všeobecného praktického lékaře).
Pokud nemůžete najít registrujícího lékaře, obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu, jež je povinna vám tuto péči zajistit.
Stejně jako u primární péče má pacient právo na svobodnou volbu ambulantního specialisty.
Každý pacient má právo zvolit si rovněž poskytovatele lůžkové péče (nemocnici), kde bude hospitalizován. Spádovost podle bydliště pacienta v českém zdravotnickém právu neplatí.
Pacient však nemá nárok na výběr nemocnice, do níž jej převeze zdravotnická záchranná služba. Ta jej odveze do nejbližší nemocnice, kde pacientovi s jeho akutním problémem pomohou.
Související odkazy
- Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (odkaz vede na web zakonyprolidi.cz)
- Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, odkaz vede na stránku zakonyprolidi.cz (odkaz vede na web zakonyprolidi.cz)
- Seznam center vysoce specializované péče (odkaz vede na web mzcr.cz)
