Je dokonce pravděpodobné, že máte ve svém blízkém okolí někoho, kdo má chronické, nevyléčitelné onemocnění, ale nikomu to neřekl – část nemocných nechce své blízké zatěžovat tím, co považují za chmurné téma.
„Když chce někdo starý o smrti vážně mluvit, většinou ho mladší odbudou mávnutím ruky: Dej pokoj, ty tady budeš do sta. Místo rozhovoru o věcech, které se mu honí hlavou a o kterých se potřebuje starý člověk nějak rozpovídat, zalepí se mu pusa takovou banalitou. Smrt jsme vytěsnili ze soukromé i veřejné diskuze. Domnívám se, že je to škoda. Jestliže o něčem nemluvíme, tak se nám to vrací jako jakási nepojmenovaná hrůza. Společnost tím pak trpí,“ reagovala na zmíněný výzkum v roce 2015 Jiřina Šiklová, známá socioložka a autorka knihy Vytěsněná smrt.
Odborníci přitom doporučují několik praktických tipů, které vám mohou pomoci toto téma se svými blízkými otevřít, a které můžete udělat hned teď.
Promyslete si, komu ze svého okolí důvěřujete natolik, že byste si přáli, aby vám byl nablízku, až nějaké chronické onemocnění zaklepe na dveře. Měl by to být někdo, kdo vás dobře zná, ví, co je pro vás v životě důležité. Většinu lidí ihned napadne životní partner, ale u mnohých z nás to bude třeba sourozenec, nejlepší kamarád/ka, nebo někdo z dětí. Možná vás překvapí, že pro mnoho starších lidí je nejspolehlivější oporou pro život s nevyléčitelnou nemocí některé z vnoučat.
Pozvěte tohoto člověka na kávu a začněte třeba takto: „Neboj se, neumírám. Ale chtěl bych mít věci v pořádku, a do toho patří i to, abych byl s někým dopředu domluvený, že ho můžu při případných zdravotních problémech nechat napsat do dokumentace jako osobu, které můžou doktoři sdělovat informace o mém zdravotním stavu. Chci to totiž řešit teď, kdy se ještě nic neděje. Bylo by troufalé to chtít po tobě?“ Takový rozhovor je úplně nenásilný, není pochmurný, a kdybychom ho uměli včas se svými blízkými načít, žilo by se lépe jak nám pacientům, tak našim lékařům. Většinou takový rozhovor dál úplně přirozeně pokračuje k dalším závažným tématům, o kterých bychom normálně vůbec neměli odvahu začínat.
Můžete jít i o krok dál – můžete se domluvit, že tenhle vám blízký člověk bude lékařům partnerem pro rozhodování o dalším postupu v případech, kdy byste toho vy nebyli schopni. Představte si například sami sebe v situaci, kdy jste třeba na ARO v bezvědomí, nebo v LDN v pokročilém stadiu Alzheimerovy choroby, a je na výběr ze dvou nebo více variant léčby, z nichž každá má své přínosy i svá negativa. Měl by o tom rozhodovat sám lékař, který je sice odborníkem na vaši nemoc, ale ne na váš život? Pokud bude mít lékař možnost poradit se s někým, kdo vás dobře zná, bude rozhodování méně náročné. A je to kupodivu prosté: stačí o tom sepsat krátké prohlášení a dojít s ním na kterýkoliv úřad (CzechPoint na poště nebo radnici, advokát, notář) ověřit podpis. Můžete využít vzor, který najdete na konci tohoto článku.
Lidé, kterým byla diagnostikována život ohrožující nebo omezující nemoc, mají ještě jeden velmi konkrétní způsob, jak ovlivnit to, jak bude jejich léčba vypadat, a zejména, které postupy a metody lékaři nemají aplikovat - jmenuje se dříve vyslovené přání. Pokud vás dříve vyslovené přání zajímá, na webu umirani.cz [1] můžete najít další informace a po jejich přečtení je sepsat se svým praktickým lékařem.
Vzor – jmenování osoby pro zástupné rozhodování (PDF soubor ke stažení, 26 kB)
Související odkazy
- Komunikace s lékaři a rozhodnutí o své léčbě (odkaz vede na web umirani.cz)
