Sezónní ovoce a zelenina

Červenofialově zabarvený lollo rosso oživí salátové směsi nejen opticky, ale díky svému lehce nahořklému tónu i chuťově. Čistě zelená odrůda tohoto salátu se nazývá lollo bionda. Listy lollo salátů vydrží o něco déle než listy křehčích salátů. Ani tak byste však lollo saláty neměli skladovat příliš dlouho, neboť při delším skladování se z nich vytrácejí vitaminy. Ačkoli lollo saláty vypadají podobně jako hlávkový salát, netvoří pevnou hlávku, nýbrž volnou růžici jednotlivých listů.

Lilek mezi ostatními druhy zeleniny vyniká svou nápadnou barvou, naopak jeho chuť je spíše nevýrazná. Pokud jej však správně připravíte a okořeníte, jistě oceníte jeho jemné a decentní aroma. Lilek i cuketa jsou typické přísady do francouzského zeleninového pokrmu ratatouille. Lilek je oblíbený i v orientální kuchyni, kde se připravuje například plněný.

Nad ředkví mnozí lidé ohrnují nos, labužníci však dokážou ocenit její jemné aroma. Tuto zeleninu můžete jíst jak syrovou, tak tepelně upravenou. V závislosti na odrůdě může mít povrch ředkve bílou, růžovou, červenou, hnědou, fialovou, modrou nebo černou barvu. Vnitřek je však vždy bílý. Hlavní sezóna ředkví z domácí produkce je od srpna do října.

Kadeřavý štěrbák se svými zpeřenými listy je nejen velmi dekorativní listová zelenina, ale je oblíben i jako salát s lehce nahořklou chutí. Tento zimní druh salátu lze jíst i tepelně upravený. Štěrbák je příbuzný se salátovou čekankou a červenou čekankou. Obsažené hořké látky a polysacharid inulin působí pozitivně na trávení.

Červená čekanka přitahuje pozornost nejen svou výraznou barvou, ale i nezaměnitelnou chutí: že všech listových salátů je radicchio nejhořčejší. Komu hořká chuť nevyhovuje, může ji některými triky zmírnit. Tmavé listy se vyvíjejí až poté, co se venku ochladí. Červenou čekanku lze jíst syrovou i tepelně upravenou. Radicchio od domácích pěstitelů je k dostání od září až do chladných zimních měsíců.

Na kdouli v české kuchyni narazíte jen zřídka, toto ovoce upadlo téměř v zapomnění. Aromatická sladkokyselá chuť však dodává kdouli výjimečnost! Kdoule se zpracovávají podobně jako jablka a hrušky, tzn. je potřeba odstranit jádřinec. Díky vysokému obsahu pektinu má kdoule želírovací vlastnosti. Plody jsou částečně porostlé jemným chmýřím, čímž si kdoule již ve starém Římě vysloužila označení „vlněné jablko“.