Ztráta libida (porucha sexuální touhy)

Kdy hovoříme o ztrátě libida?

Ztráta libida neboli porucha sexuální touhy je jednou ze sexuálních dysfunkcí. Vyznačuje se sníženou sexuální touhou, která trvá nejméně šest měsíců. Typický je trvalý nebo opakovaný nedostatek (nebo úplná absence) sexuálních fantazií a touhy po sexuální aktivitě [1].

Porucha sexuální touhy by neměla být zaměňována se sexuální averzí, kdy je představa sexuálního kontaktu spojena s negativními pocity (např. znechucením) nebo dokonce strachem.

Problémy v sexuálním životě se často objevují v různých fázích partnerského vztahu, např. po narození dítěte nebo ve vyšším věku. Tyto problémy jsou mnohdy jen dočasné a mohou mít dopad na některé funkce, jako je sexuální touha nebo schopnost erekce (viz článek Erektilní dysfunkce).

Jaké jsou příčiny ztráty libida?

Příčiny ztráty libida nebo snížené sexuální touhy jsou různé a mohou být jak tělesné, tak psychosociální. Poruchy sexuální touhy se řadí mezi nejčastější sexuální dysfunkce a vyskytují se častěji u žen než u mužů.

Možné tělesné příčiny

Existuje celá řada možných tělesných příčin ztráty libida, z nichž nejvýznamnější jsou:

• hormonální poruchy – např. nedostatek testosteronu u mužů,
• některá chronická onemocnění – např. diabetes mellitus, srdečně-cévní onemocnění, vysoký krevní tlak, hypotyreóza (snížená činnost štítné žlázy), revmatická onemocnění,
• urogynekologické potíže (např. cysty, jizvy),
• urologické potíže (např. erektilní dysfunkce),
• nádorová onemocnění,
• bolest související s pohlavním stykem (např. dyspareunie, vaginismus),
• perimenopauza a postmenopauza.

Možné psychosociální příčiny

Kromě tělesných příčin mohou k poruchám sexuální touhy vést také některé psychické a sociální faktory. Patří mezi ně zejména:

• individuální psychologické faktory: stres, osobnost, rodinné klima, úzkostné poruchy, dříve prožité trauma, obavy apod.,
• faktory v partnerském vztahu: sexuální dysfunkce partnera, konflikty v partnerství, pociťovaná „nuda, rutina“ apod.,
• sociální faktory: existenční obavy, nezaměstnanost, sexuální mýty apod.,
• depresivní poruchy,
• životní styl, např. extrémní míra sportovní aktivity.

K poruchám sexuální touhy mohou vést (nebo ji dále prohlubovat) nadměrná konzumace alkoholu a užívání drog, ale i užívání některých léků, jako jsou antidepresiva, antihypertenziva nebo hormonální antikoncepce.

Jaké příznaky se mohou vyskytnout?

Porucha sexuální touhy se vyznačuje sníženým zájmem o sex, což je obvykle doprovázeno poklesem nebo úplným vymizením sexuálních fantazií. Nezájem o sex je buď trvalý, nebo se vyskytuje opakovaně.

Jak se stanoví diagnóza?

Nejvýznamnější roli při diagnostice poruchy sexuální touhy je anamnestický rozhovor s odborníkem, ideálně sexuologem. Jistou úlevu může oběma partnerům přinést již tento rozhovor. Lékař určí, zda je léčba indikována (tj. zda je skutečně potřebná), a společně s pacientem/pacientkou naplánuje terapeutický postup.

Při diagnostice poruchy sexuální touhy je důležité, aby lékař odebral podrobnou sexuální anamnézu (současný partnerský vztah, dosavadní průběh sexuálního života apod.) a odlišil ji od jiných poruch. Pacient(ka) by měl(a) očekávat otázky zaměřené na psychologické, sociální nebo tělesné důvody, které by mohly být příčinou jeho/jejího sníženého zájmu o sex. Na první konzultaci je zpravidla pozván(a) samotný/á pacient(ka). Pokud lékař usoudí, že se jedná o poruchu sexuální touhy, měl(a) by se alespoň některé z následujících konzultací (a nejlépe i terapie) účastnit i partner(ka), pokud je to možné.

Diagnostické metody

K získání informací o potížích týkajících se sexuality existují různé diagnostické metody. Jejich pomocí lze zároveň zjistit, zda příčinou poruchy sexuální touhy není nějaké tělesné onemocnění. Kromě odběru podrobné sexuální anamnézy (viz výše) jsou k dispozici:

• tělesné vyšetření ve spolupráci se specialisty z jiných lékařských oborů (např. urologické nebo gynekologické vyšetření),
• psychometrické testy (dotazníky),
• diagnostické postupy používané v psychoterapii.

Po stanovení diagnózy se lékař s pacientem dohodne na plánu léčby. Rozhoduje se přitom o formě léčby (somatická, psychoterapeutická, kombinovaná) i o jejím nastavení (individuální nebo párová terapie).

Jak probíhá léčba?

Poruchu sexuální touhy lze léčit psychoterapeuticky, somaticky (tj. se zaměřením na tělesné funkce) nebo kombinovaným přístupem. Snížená sexuální touha až sexuální averze se stále léčí především sexuální terapií. Obzvláště užitečná je párová terapie, neboť rozdíly v sexuální touze obou partnerů – nebo i partnerské konflikty netýkající se sexuality – obvykle vedou k problémům ve vztahu.

Na koho se mohu obrátit?

Prvním kontaktním místem je často praktický lékař pro dospělé. Muž se však může obrátit přímo na urologa, žena na svého gynekologa. Hlavní roli v diagnostice a léčbě hraje sexuolog, ale zapojen může být i klinický psycholog či psychoterapeut.

Související odkazy

1. Zlatko Pastor: Jak správně klasifikovat ženské sexuální dysfunkce? Praktická gynekologie 2015, 19(1): 60–65. (odkaz vede na web prolekare.cz)
2. Petra Vrzáčková, Jiří Sláma: Nejčastější problémy sexuality žen fertilního věku. Actual Gynecology and Obstetrics 2012, 4: 81–85.(odkaz vede na web actualgyn.com)
3. News Medical: What is libido? [Co je libido?] (odkaz vede na web news-medical.net; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
4. News Medical: Low libido causes and treatment options [Příčiny nízkého libida a možnosti léčby] (odkaz vede na web news-medical.net; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
5. News Medical: Why do older women lose their libido (and how to get it back)? [Proč starší ženy ztrácejí libido – a jak ho získat zpět?] (odkaz vede na web news-medical.net; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)