S motivovaným člověkem se mnohem lépe pracuje z toho prostého důvodu, že on sám změnu chce, ne proto, že okolí si myslí, že změnu potřebuje. Proto otázka na motivaci patří k prvním otázkách při návštěvě ambulance obezitologa. Lékař chce slyšet naše důvody, proč chceme zhubnout. Není třeba se obávat kritiky, není třeba se snad i stydět za to, že chceme hubnout a že se nám to dlouhodobě nedaří. Vyhledat pomoc lékaře není prohra, naopak. První výhrou je už samotné vkročení do obezitologické ambulance, které vyžaduje notnou dávku odvahy.
Po vyslechnutí důvodů, proč bychom chtěli zhubnout, bude následovat otázka, zda jsme se o to někdy již pokoušeli. Ve společnosti je zakořeněný mylný názor, že tlustý člověk je tlustý jen proto, že zhubnout nechce – přece kdyby chtěl, tak se mu to už dávno povede. To vede ke stigmatizování obézních pacientů, kteří za sebou mnohdy mají nespočet pokusů o redukci, z nichž bohužel žádný neměl dlouhodobější efekt. Nebojme se proto toto s lékařem probrat, stud zde rozhodně není na místě.
Někteří pacienti si svého lékaře mohou představit jako určitého „kouče“ na jejich cestě za lepšími a zdravějšími zítřky. Zejména bývalí sportovci toto příznačné přirovnání využívají. V moderní medicíně, zejm. v obezitologii, však nejde jen o rady lékaře nebo zázračné pilulky, většinu zodpovědnosti za úspěch na sebe musí vzít pacient. Ani sebelepší rady a léky nefungují, pokud je nemocný nepřijímá.
Důležitá je i víra v sama sebe, víra v to, že se něco může změnit, že my jsme ti, kteří to dokážou. Na otázku „Věříte si?“ je v obezitologické ambulanci nejčastěji odpovězeno větou „Já nevím.“ Nevím neznamená nic jiného, než že si dotyčný nevěří. V tuto chvíli by byl nejpřínosnější rozhovor nemocného s psychologem, který odhalí nejen stav a velikost motivace, ale zaměří se hlavně na překážky, které by nám v naší cestě mohly bránit. V určitých případech odhalí i takovou překážku, díky které je třeba program odložit a počkat na vyřešení problému v zaměstnání, v rodině apod. Jinou odpovědí by byla slova „nevím jak“. To je už na lékaři, nutriční terapeutce nebo fyzioterapeutovi, aby nám ukázali, jak se na cestu máme vydat.
Motivace není věc stálá, často kolísá i během procesu a je třeba ji znovu a znovu obnovovat a upevňovat. Nemyslet na neúspěch, naopak se radovat z dílčích úspěchů.
Psycholog? Proč ne?
Návštěvy psychologa se nemusíme obávat. Jedná se o jednu z možností léčby, která může spočívat i v pravidelných návštěvách jeho ambulance nebo po dohodě i specializovaných denních stacionářů. Návštěva psychologa nám totiž pomůže odhalit, zda nám v cestě za redukcí hmotnosti nebrání naše hlava. Diagnostika spočívá v sérii dotazníků, z nichž každý se zaměřuje na jiné spektrum poruch – depresivního ladění, poruchy příjmu potravy, charakteristika osobnosti pacienta apod. Na základě vyhodnocení dotazníků pak psycholog připraví návrh dalšího postupu pro konkrétního člověka. Možnosti docházení se pak mohou lišit od pravidelného (zejm. pak před plánovaným bariatrickým výkonem - chirurgická léčba obezity), po občasné nepravidelné návštěvy po objednání.
Role psychologa je nezastupitelná v dlouhodobém redukčním režimu, zvláště po úspěšném bariatrickém výkonu, kdy je třeba se sžít s „novým“ tělem a zhoršení psychiky může paradoxně následovat.
Poruchy příjmu potravy
Poruchy příjmu potravy nejsou prioritou jen ultraštíhlých modelek, ale týkají se i obézních. Ve vztahu k obezitě je zvláště třeba zmínit tři poruchy příjmu potravy (PPP):
1. Emoční jedení nemusí znamenat PPP v pravém slova smyslu. Jedná se o řešení našich stesků pomocí jídla – stesků, jakým jsou např. úzkosti, stres apod. Může se vyskytovat častěji v noci, kdy je oslabena volní kontrola vědomí. Jídlo pak funguje jako anxiolytikum (lék na úzkost) v rámci sebemedikace.
2. Záchvatovité přejídání (binge eating disorder, BED) je nečastějším zástupcem PPP u obézních. Od mentální bulimie se liší zejména tím, že nenastává nutkání vyprázdnit se po záchvatu „žravosti“. Spíše dojde k dosažení pocitu slasti z přesyceni a k následným pocitům viny, studu a úzkosti. Pro stanovení diagnózy musí k záchvatům docházet minimálně jednou týdně po dobu tří a více měsíců.
3. Mentální bulimie představuje výraznou komplikacia častou kontraindikaci k bariatrickému výkonu, a to právě pro zneužíváni laxativ a zvracení po přejedení.
Záchvatovité přejídání a mentální bulimii lze považovat za velmi vážné poruchy příjmu potravy provázené vysokou mírou studu. Proto je může být velmi obtížné diagnostikovat včas. Obvykle pomůže navození důvěrného vztahu a pocitu bezpečí, kdy se pacient nebude stydět o svém problému otevřené hovořit.
