Přes hranice zvládnutelného
Trauma mohou způsobit nejrůznější děsivé události. Trauma přichází nečekaně, proto není možné se na něj připravit. Postižení lidé jsou vystaveni extrémnímu strachu, ztrátě kontroly a bezmoci. Většina lidí následně není schopna tyto situace extrémní bezmoci zpracovat. Mechanismy zvládání běžných situací na tuto situaci nestačí a svět se postiženým doslova zhroutí. V extrémních stresových situacích má člověk instinktivně potřebu buď utéct, nebo bojovat. Pokud ani jedno není možné, nachází se člověk v bezvýchodné situaci.
Zda je daná situace skutečně prožita traumaticky, závisí i na konkrétním člověku a na okolnostech traumatu (trvání, intenzita apod.). Pokud někomu způsobí újmu blízká osoba (např. někdo z rodiny nebo přátel), zanechá tato skutečnost mimořádně hluboké stopy, protože dojde k rozsáhlému zklamání a narušení důvěry. Člověk obvykle jinak zpracovává traumata způsobená jinými lidmi (někdy dokonce těmi, kterým důvěřuje) než například přírodní katastrofy.
Některé okolnosti a vlastnosti působí proti traumatickým vlivům jako „ochranný štít“. Patří sem například dobrá vazba na druhé, společenská podpora a důvěra ve vlastní schopnosti. To znamená, že člověk se cítí svobodný v rozhodování o svém jednání, a věří, že své plány dokáže úspěšně zrealizovat. Důvěra ve vlastní schopnosti tak znamená kontrolu nad vlastním životem a okolními událostmi. Člověk se snaží „být pánem nad svým životem“ a necítit se bezmocně. V extrémních případech však tato ochrana narazí na své limity. To je zcela normální a nemá to co dělat se slabostí.
Reakce těla a duše
Stres má biologický smysl. Extrémní a trvalý stres má však negativní vliv na tělo i na duši. V případě traumatu jde o extrémní zátěž, která může zanechat stopy i v mozku. V akutních, extrémních zátěžových situacích je systém zpracovávající stres přetížen. V důsledku toho může dojít k jeho ochromení a „ztuhnutí“.
Pokud extrémní stresová reakce přetrvává, má tato skutečnost negativní dopad na zpracovávání informací. Informace již není možné předávat dál do takzvaného hipokampu (struktury v mozku, kde se rozhoduje, které zkušenosti jsou pro nás důležité), který následně rozhoduje o „přesunu“ důležitých informací do mozkové kůry, tedy do dlouhodobé paměti. Tam je zkušenost kognitivně zařazena a člověk se z ní může poučit. Porucha v hipokampu vede k tomu, že není možné uložení traumatického zážitku do paměti a člověk se tedy nemůže ani poučit. V blízkosti hipokampu leží amygdala, neboli „mandlový nukleus“. Tam se ukládají pocity spojené s určitou zkušeností, ať už negativní nebo pozitivní.
Mezery v paměti, které představují zátěž
Smyslové vjemy, tělesné stavy a pocity spojené s traumatem se ukládají do amygdaly. Jako střepy rozbitého zrcadla se rozpadají na spoustu kousíčků a nemohou tak být zařazeny a vnímány jako smysluplný celek. Z toho důvodu je člověk nemůže v budoucnu použít jako zkušenost, ze které by se poučil. Výrazně se sníží práh pro podněty zvenčí, které člověk vnímá jako potenciálně ohrožující. Fragmenty začínají žít svým vlastním životem a mohou se objevovat na všech smyslových kanálech jako takzvané intruze (vnitřní obrazy traumatického zážitku) a překrývat aktuální realitu. V takových situacích jsou dále potlačovány jednotlivé mozkové funkce, například přestane fungovat Brocovo centrum řeči. V důsledku toho chybějí slova, která by dokázala prožité vyjádřit. Člověk si trvale připadá jako v hororovém filmu.
Kombinace částečných vzpomínek, mezer v paměti a stále se vynořujících obrazů a pocitů představuje pro postiženého velkou zátěž. Mohou se objevit poruchy spánku, noční můry, omezená schopnost projevovat emoce (např. neschopnost milovat nebo plakat), podrážděnost a velký strach o sebe a o své vlastní zdraví. Náhlé znovuprožití traumatu v mysli postiženého člověka se označuje jako flashback. Flashbacky se objevují i v jiné souvislosti, například po užití drog.
U postižených se střídá na jedné straně touha neustále se s událostí vypořádávat, a na druhé straně pocit, že člověk o prožité události nechce mluvit. Proto se za určitých okolností snaží vyhýbat všemu, co by mu trauma mohlo připomínat. Všechny tyto reakce spojené s traumatem mohou být chápány jako pokus o jeho zpracování. Člověk se snaží ochránit sama sebe před zavalením pocity. V nejširším slova smyslu slouží tyto reakce k přežití. Jde o běžné reakce na mimořádnou situaci.
Válka, mučení a útěk
Ne každý uprchlík je traumatizovaný. Ale traumata a poruchy způsobené traumatem se u osob, které musely uprchnout, objevují velmi často. Na rozdíl od přírodních katastrof působí takzvané „man-made disaster“ (katastrofa způsobená člověkem, jako například válka) na psychiku člověka mnohem silněji. Chybí pocit sounáležitosti, vzájemná důvěra je otřesena, budoucnost se jeví jako nejistá. Na pomoc traumatizovaným uprchlíkům se specializují některé organizace.
Aktuální informace pro osoby pomáhající uprchlíkům
U třetiny lidí, kteří prožili traumatické zážitky, se rozvinou projevy způsobené traumatem, například posttraumatická stresová porucha. Všímejte si varovných signálů a případně využijte pomoc odborného personálu (především z oblasti psychologie, psychoterapie a psychiatrie). Myslete přitom také na sebe a nebojte se požádat o pomoc sami pro sebe. Nepopsatelné utrpení postižených osob často silně zasáhne i ty, kteří jim pomáhají. Bližší informace naleznete v článku Posttraumatická stresová porucha: diagnóza.
Včasná pomoc a podpora
Psychická traumata mohou vést k akutním stresovým reakcím, posttraumatickým stresovým poruchám i k trvalým změnám osobnosti. Důsledkem traumatické zkušenosti mohou být i jiné psychické poruchy a onemocnění (např. závislosti, deprese, disociativní poruchy, sebevražedné sklony apod.). Objeví-li se příznaky psychického traumatu, je důležité vyhledat odbornou pomoc. Včasná pomoc– bezprostředně po události (pokud možno na místě) – pomáhá situaci zvládnout a snižuje riziko rozvoje pozdějších poruch spojených s traumatem. Pomoc by však měla být přizpůsobena konkrétním potřebám postižené osoby. Je-li trauma velmi závažné nebo pokud je jím postižený velmi zasažen, prvním krokem by měla být krizová intervence. V jejím rámci je poskytnuta akutní pomoc, která postiženému umožní zátěžovou situaci zvládnout. Pokud se to v dostatečné míře nepodaří, existují speciální formy terapie, které pomáhají zpracovat další důsledky události a smířit se s nimi.
Po akutní traumatizaci je cílem každé podpory uvést trauma do celkových souvislostí tak, aby si člověk uvědomil: „Bylo to strašné, ale přežil jsem to.“
Posttraumatický „růst“
Třebaže to může znít překvapivě, může mít traumatizace v mnoha případech i pozitivní důsledky. Roli zde hraje také psychická odolnost (resilience). To však v žádném případě neznamená, že by měl každý člověk odejít z traumatické události „posílen“. Posttraumatický růst také nelze zaměňovat s neomezenou euforií. Strašlivé zkušenosti by tím rovněž neměly být bagatelizovány. Zůstávají i nadále děsivé, v žádném případě není možno tento koncept použít jako omluvu pro pachatele či původce traumatu.
Výzkumy uvádějí, že se u postižených mohou objevit například následující pozitivní reakce:
- v průběhu času si uvědomí své vlastní silné stránky,
- objeví v životě nové možnosti,
- přeruší negativní vztahy a posílí ty pozitivní,
- více si váží života.
Odborná podpora, například prostřednictvím psychoterapie, může člověku pomoci jeho utrpení zmírnit, učinit ho snesitelnějším a naplnit jeho život růstem a smyslem.
