Poruchy osobnosti jsou obecně léčitelné, ačkoli terapie je často zdlouhavá a od postižených (potažmo jejich nejbližšího okolí) často vyžaduje značnou míru trpělivosti a výdrže.
Jak se stanoví diagnóza poruchy osobnosti?
Diagnóza vyžaduje vědomosti, zkušenosti a intuici a provádí ji zpravidla psychiatr, případně psychoterapeut. Ke stanovení diagnózy může být přizván i klinický psycholog. Správně stanovená diagnóza usnadňuje nalezení vhodné formy léčby, aby postižený mohl vést pokud možno plnohodnotný život. V České republice se k diagnostice poruch osobnosti používá Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), případně i některá další mezinárodní diagnostická schémata (např. DSM-5).
Podle MKN-10 se k diagnostickým kritériím poruchy osobnosti řadí následující:
- Přetrvávající vzorce chování charakteristické pro příslušnou poruchu osobnosti (viz článek Poruchy osobnosti: přehled různých typů) se celkově výrazně liší od obecně přijímaných kulturních hodnot v následujících oblastech: kognice, afektivita (vyjadřování a prožívání pocitů), kontrola impulzivity, naplňování potřeb a mezilidské vztahy.
- Výsledné chování je v mnoha situacích neflexibilní, nepřiměřené nebo nevhodné.
- Postižený pociťuje psychické napětí, může jej přenášet i na své nejbližší okolí.
- Příznaky poruchy osobnosti trvají již delší dobu, začaly se projevovat ve starším školním věku nebo v období dospívání. Není však vyloučeno, že se poruchy osobnosti projeví teprve s věkem, často v souvislosti s pokusy o zvládání příznaků stárnutí.
- Pozorovaný vzorec chování není způsoben jinou psychickou poruchou, respektive není jejím následkem. Přitom je možné, že současně s poruchou osobnosti se zároveň vyskytne jiné duševní onemocnění, které se může dostat do popředí.
- Jednoznačně je vyloučena organická příčina nebo funkční porucha mozku.
Aby mohl odborník vyloučit tělesné onemocnění (např. změny na mozku), je nezbytné podstoupit lékařské vyšetření. V anamnestickém rozhovoru (často i s příbuznými) jsou zjišťovány významné životní události i dřívější onemocnění – tedy vše, co by mohlo mít vliv na vznik poruchy osobnosti. U osob trpících nějakou poruchou osobnosti je zvýšené riziko vzniku jiných duševních onemocnění i riziko sebevraždy.
Jak probíhá léčba poruchy osobnosti?
Postiženým je obvykle zatěžko vyhledat pomoc. Mnozí z nich ani sami nepoznají, že pomoc potřebují. Často se stává, že radu nebo léčbu hledají lidé z jejich nejbližšího okolí, kteří si s chováním svého blízkého sami nevědí rady, avšak jejich snaha není úspěšná – naopak si sami zadělají na vlastní duševní problémy. Léčba poruch osobnosti sice zabere určitý čas, v principu jsou však tyto poruchy léčitelné.
Principy léčby
Léčba je založena na několika základních pilířích: psychoterapie (včetně psychoedukace, tzn. postižený se učí lépe porozumět své poruše a žít s ní), socioterapie, (znovu)osvojení sociálních dovedností, zajištění základních sociálních potřeb a rehabilitace. V průběhu léčby se postižení mj. individuálně učí novým způsobům chování a náhledu na své okolí, a následně je zkoušejí používat v každodenním životě.
V rámci skupinové psychoterapie mohou postižení především poukázat na rozdíly mezi tím, jak vnímají své okolí oni sami a jak jej vnímají druzí, prožít pospolitost v chráněném prostředí a podpořit se vzájemně.
Podle toho, jaké má postižený příznaky, nebo zda u něj současně bylo diagnostikováno jiné onemocnění či porucha, může lékař předepsat i některé léky (např. anxiolytika, léky pro zmírnění úzkosti). Relativně často jsou předepisována antidepresiva, stabilizátory nálady nebo i antipsychotika. V souvislosti s poruchami osobnosti mohou být tyto léky nasazeny k prevenci či zmírnění úzkostných stavů, impulzivního jednání, ale i bludných představ a zkresleného myšlení a vnímání.
Problémy, s nimiž postižení musejí bojovat (blízkost/odstup, důvěra atd.), nijak neulehčují samotnou léčbu, právě naopak. Poměrně často se stává, že postižený (nebo jeho nejbližší okolí) v léčbě nedokáže vytrvat. Velmi důležité proto je, aby si všichni zúčastnění postupně vybudovali důvěru k terapeutovi.
Psychoterapie
V rámci psychoterapie se postupně vyvinuly různé metody, které se zaměřují na léčbu poruch osobnosti, např. psychoterapie zaměřená na přenos (někdy se používá zkratka TFP z anglického výrazu transference focused psychotherapy) nebo terapie zaměřená na schémata (zkratka SFT, z anglického schema-focused therapy). Podle typu poruchy osobnosti zvolí odborník vhodný přístup. Dosud nejlépe prozkoumaná je terapie emočně nestabilní poruchy osobnosti (hraniční typ). Při ní se používá mj. dialekticko-behaviorální terapie (zkratka DBT, z anglického dialectical behaviour therapy) a terapie založená na mentalizaci (zkratka MBT, z anglického mentalisation-based therapy).
Při léčbě je nutné zohlednit případné komorbidity, tzn. další onemocnění či poruchy vyskytující se zároveň s poruchou osobnosti (např. závislosti, deprese atd.).
Na koho se mohu obrátit?
Pokud máte podezření, že trpíte poruchou osobnosti, případně byste chtěli pomoci někomu ve svém okolí, nebo sami potřebujete duševní podporu jakožto příbuzní postiženého, poradí vám nejlépe psychiatr nebo psychoterapeut. Na psychiatrickou péči o děti a dospívající (do 18 let) se specializují dětští psychiatři. Obrátit se můžete rovněž na klinického psychologa.
