Diagnóza
Hlavní symptomy, kterými jsou hyperaktivita, nedostatek pozornosti a impulzivita, je možné kompenzovat několika behaviorálními strategiemi. V případě podezření na ADHD je nezbytné přesné psychiatrické odebrání anamnézy a vyšetření. Objevit se mohou také souběžná onemocnění, jako například zneužívání návykových látek (viz kategorie Závislosti a návykové látky), úzkostné poruchy nebo tiky. Kromě toho je důležité provést vyšetření na interním oddělení a neurologii, aby se vyloučila jiná onemocnění.
Pokud má být v dospělém věku s jistotou stanovena diagnóza ADHD, musí se onemocnění, respektive jeho příznaky, objevit již před dvanáctým rokem života. Vedle toho musí pacient trpět hyperaktivitou a poruchou pozornosti a minimálně dvěma dalšími příznaky (např. omezené ovládání emocí, impulzivita).
Léčba
Léčba ADHD v dospělosti spočívá v poučení o onemocnění, psychoterapii (např. behaviorální terapii, skupinové psychoterapii) a v případě potřeby i v psychosociálních intervencích (např. prostřednictvím sociálního pracovníka). K psychoterapii patří takzvaná psychoedukace. V jejím centru je snaha o lepší pochopení poruchy a objasnění jejího vlivu na každodenní život. Život s ADHD usnadňují cvičení zaměřená na podporu koncentrace, sebeovládání (např. řízení pocitů) a sociálních kompetencí. Ve zvládání každodenního života pomáhá speciální behaviorální koučink, např. nastolením strukturovaného denního režimu.
Je-li to nutné, existuje možnost medikamentózní léčby methylfenidátem nebo atomoxetinem, blokátorem nové tvorby noradrenalinu. Obě skupiny léků zasahují do metabolismu neurotransmiterů a umožňují jejich lepší regulaci. V dospělém věku je možné pokračovat v léčbě methylfenidátem nebo atomoxetinem, která byla zahájena v dětství nebo mládí. Jiné látky dosud nebyly dostatečně prozkoumány. V České republice se nicméně pro zahájení léčby ADHD v dospělém věku používá pouze atomoxetin.
Na koho se mohu obrátit?
Pokud byla diagnóza ADHD stanovena již v dětství, bude ošetřující lékař případně provázet pacienta po nějakou dobu i v dospělém věku a následně jej předá do péče psychiatra. Ten se postará o další lékařskou péči. Ve stávající psychoterapii je rovněž možno pokračovat s behaviorálním terapeutem. Je-li podezření na diagnózu potvrzeno po 18. roce věku, bývá prvním kontaktem pacienta s lékařem psychiatr, který podnikne další diagnostické a terapeutické kroky.
