Typy ošetření zubních defektů
V závislosti na způsobu výroby a použití se rozlišují různé typy zubních výplní:
Konvenční výplně se na zub umísťují v měkkém stavu pomocí tvarovacích pomůcek. Vkládají se přímo do otvoru v zubu (způsobeného například zubním kazem), který zubní lékař předtím pomocí speciálních nástrojů rozšířil, vyhladil a vyčistil, a poté se na místě nechají ztvrdnout. Nejběžnějšími používanými materiály jsou amalgám („černé plomby“) a fotokompozit („bílé plomby“).
Inlay, onlay a overlay – dříve označovány jako polokorunky – jsou výplně vyráběné na míru v zubní laboratoři. Jedná se o předem přesně vytvarované výplně z tvrdého materiálu, které lékař následně „vlepí“ do předem připraveného otvoru v zubu. Nejčastější materiály pro výrobu zubních vložek jsou zlato, keramika, galvanizovaná keramika (tedy kombinace keramiky a zlata) nebo umělá pryskyřice (kompozit). Podle toho, do jaké míry zub pokrývají, rozeznáváme následující druhy výplní:
- Inlaye jsou výplně, které nahrazují jen vnitřní část kousací plošky zubu, tedy plošku mezi hrbolky (ty zůstávají původní).
- Onlaye pokrývají i špičky hrbolků zubů, jsou tak přechodem mezi inlayí a overlayí.
- Overlay pak zcela pokrývá horní část zubu, včetně okrajů. Leží tak prakticky „na zubu“ a jedná se o přechod mezi zubní výplní a korunkou (viz článek Korunky, můstky a jiné zubní náhrady).
Uvedené typy výplní mohou být vyrobeny z různých materiálů, které se obvykle vzájemně liší estetikou (barva), trvanlivostí i cenou.
Obrázek 1: Inlay (vlevo) a overlay (vpravo), obě vyrobené ze zlata. (Zdroj: Bin im Garten, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons)
Amalgámové výplně = „černé plomby“
Amalgám, tedy materiál pro amalgámové výplně (lidově označované jako „černé plomby“), je tvořen směsí 50 % rtuti s dalšími kovy (stříbro, měď, indium, zinek a cín). V zubním lékařství se používá se již více než 150 let.
- Výhody: K výhodám amalgámu patří jeho snadná příprava a opracovatelnost, dlouhá životnost (10 a více let) a relativně nízká cena.
- Nevýhody: Tmavě šedý kovový amalgám lze z estetických důvodů použít pouze v opticky neexponovaných částech úst/zubů. Diskutuje se také o tom, do jaké míry je tělo v důsledku amalgámových výplní vystaveno účinkům rtuti. Mnoho zubních lékařů nedoporučuje vyměňovat stávající (neporušené) amalgámové výplně, protože při jejich odstraňování se může uvolňovat poměrně velké množství rtuti.
Obrázek 2: Amalgámová výplň. (Zdroj: depositphotos.com)
Kompozitní materiály (fotokompozit a kompomer) = „bílé plomby“
Fotokompozity se používají pro výplně a inlaye (nejen) ve viditelných částech mléčných i stálých zubů. Skládají se z přibližně 70 procent skleněných a křemenných částic a přibližně 30 procent tzv. monomerů (především metylmetakrylátu) – tedy látek, ze kterých po „vytvrzující“ chemické reakci vznikají polymery, v tomto případě speciální plasty (např. polymetylmetakrylát, PMMA).
- Výhody: Kompozity umožňují ošetření zubů v barvě zubu, stabilizují zubovinu a neobsahují rtuť.
- Nevýhody: Kompozity vyžadují při ošetřování zubů použití vícevrstevné techniky, která je časově náročná, a s tím souvisí i vyšší cena výplní. Jsou navíc méně odolné než amalgám, a proto jsou méně vhodné pro žvýkací povrchy stoliček. Obvykle vydrží pouze asi tři až pět let. Mohou také časem vlivem pití kávy, čaje nebo tabáku změnit barvu. Kromě toho mohou ještě před ztvrdnutím vyvolávat alergickou kontaktní dermatitidu; tento problém se nicméně vyskytuje jen zřídka u pacientů, postihuje především personál v zubní ordinaci.
Obrázek 3: Fotokompozitní výplň se nanáší po vrstvách, každá vrstva se musí „vytvrdit“ pomocí speciální lampy. (Zdroj: depositphotos.com)
Kompomer je relativně nový výplňový materiál. Jedná se o směs minerálního prášku (stronciumfluorokřemičité sklo) a kompozitů. Kompomer je zbarvený v různých odstínech tak, aby odpovídal barvě okolního zubu. Používá se především jako alternativa ke zlatým, amalgámovým nebo keramickým výplním, když je vyžadována pouze dočasná výplň zubu (například u mléčného chrupu dětí), což souvisí s jeho menší trvanlivostí a vyšší mírou opotřebení.
Zlato
Zlato se používá ve slitinách s tvrdšími kovy, jako jsou platina, palladium, stříbro, měď, iridium atd. Má široké využití pro výplně, inlaye, onlaye i overlaye.
- Výhody: Vysoká stabilita a odolnost zajišťují extrémně dlouhou životnost i v silně namáhaných stoličkách. Tlak, který vzniká při žvýkání, deformuje materiál tak, že je „vtlačen“ do zubu a dosáhne tak dokonalého utěsnění. Zlato je také velmi dobře snášeno organismem a alergické reakce jsou extrémně vzácné.
- Nevýhody: Nedostatečná estetická hodnota zlata v ústech výrazně omezuje jeho použitelnost ve viditelných oblastech chrupu. Kromě toho je výroba výplně i samotný materiál poměrně drahý.
Obrázek 4: Ilustrace znázorňující vsazování zlaté inlaye do předem vytvořeného otvoru v zubu. (Zdroj: depositphotos.com)
Keramika
Keramika se používá k výrobě inlayí, onlayí i overlayí v barvě zubů, zejména při větších defektech zubů. Skládá se z prášku vytvořeného z křemene, kaolínu a tavidel (látek minerálního původu, především živců, které umožňují snadnější tavitelnost materiálu).
- Výhody: Keramika je výborně tolerována organismem; v porovnání s kompozitem je tvrdší a odolnější, navíc se nezbarvuje, zůstává tedy stále v barvě zubu. Tam, kde dochází ke spojení materiálu zubu a keramiky, dokáže keramika stabilizovat oslabené stěny zubu.
- Nevýhody: K upevnění keramické náhrady/výplně na zub je nutné používání plastových lepidel, která mohou, zejména u personálu pracujícího v zubní ordinaci nebo laboratoři, způsobovat alergickou kontaktní dermatitidu. Vzhledem k tomu, že dnes personál zubních ordinací používá rukavice, ztrácí tento problém na významu. Další nevýhodou je vysoká cena keramických náhrad.
Obrázek 5: Detailní fotografie keramické onlaye (nahoře) a overlaye (dole), zde nasazené na modelu v zubní laboratoři. (Zdroj: depositphotos.com)
Na koho se mohu obrátit?
Veškeré výplně a zákroky, jejichž cílem je rekonstrukce či konzervace zubů, jsou zcela v rukou zubních lékařů. Ti vám zároveň poradí i s výběrem nejvhodnějšího materiálu.
