Ústní dutina je ohraničena rty, tvářemi, spodinou ústní dutiny, patrem, patrovým čípkem, a po stranách patrovými oblouky. O „normální“ ústní mikroflóru se stará přibližně 300 druhů bakterií, které se významnou měrou podílejí na zdravotním stavu ústní dutiny.
V následujícím textu jsou v závorkách kurzívou uvedeny latinské názvy.
Stavba ústní dutiny
Ústní dutina se dělí na dvě oblasti:
- předsíň ústní dutiny (vestibulum oris) – prostor mezi rty, tvářemi a zuby; nad dvěma horními druhými stoličkami (po obou stranách) ústí velké slinné žlázy, tzv. příušní žlázy (glandulae parotidis);
- vlastní ústní dutina (cavitas oris propria) – prostor mezi zuby, spodinou ústní dutiny (s jazykem), patrem a hltanem; do oblasti spodiny (před jazykem) ústí malé slinné žlázy.
Sliznice ústní dutiny
Celá ústní dutina je vystlána narůžovělou a vlhkou ústní sliznicí (tunica mucosa oris). Buňky ústní sliznice se dělí obzvláště rychle a často, proto se poranění v ústní dutině většinou hojí rychleji než poranění v jiných částech těla. Podle toho, jakou má vykonávat funkci, je ústní sliznice buď dostatečně tlustá a zároveň silně zrohovatělá (v oblasti dásní a patra) nebo tenká a elastická (v oblasti rtů a tváří, předsíně a spodiny ústní dutiny, a také na spodní straně jazyka). V ústní sliznici se nacházejí smyslové receptory pro vnímání hmatu a teploty. Ve sliznici na horní straně jazyka se kromě toho nacházejí i smyslové receptory pro vnímání chuti.
Slinné žlázy
Do ústní dutiny ústí velké množství slinných žláz. Ty produkují až 1,5 l slin denně; látky obsažené ve slinách pomáhají v ústech udržovat neutrální hodnotu pH, což je prostředí „nepřátelské“ pro růst škodlivých bakterií. Sliny kromě toho zvlhčují a omývají celou ústní dutinu, čímž se významně podílejí na samočištění úst i zubů. Kromě toho sliny přispívají k ředění a natrávení rozkousané potravy, čímž podporují trávení. Sliny také obsahují minerály, které se nacházejí v povrchu zubů; hrají tak významnou roli při regeneraci povrchu zubů, který může být narušen působením kyselin.
Ústní mikroflóra
Ve zdravé ústní dutině žije v přirozené rovnováze nespočet mikroorganismů, především asi 300 druhů bakterií a různé kvasinky. Je-li tato rovnováha narušena, ať už vnitřními nebo vnějšími vlivy, mohou vznikat nejrůznější onemocnění ústní dutiny. Přemnožení určitého druhu bakterií, které se stále v ústní dutině vyskytují, může vést například ke vzniku zubního kazu, zánětu ústní sliznice (stomatitidě) nebo zánětu dásní (gingivitidě). Užívání antibiotik může vést ke kvasinkové superinfekci, kdy původcem bývá většinou Candida albicans.
Jazyk
Jazyk (lingua) hraje důležitou úlohu při žvýkání, polykání, vnímání chuti, vnímání hmatu a mluvení; méně se ví, že se podílí i na obranyschopnosti organismu. Jazyk se skládá z několika částí:
- kořen jazyka (radix linguae) – nachází se v nejzazší části jazyka a obsahuje jednak svalovou tkáň, jednak jazykovou mandli (tonsilla lingualis), která je součástí imunitního systému; kořen jazyka je ukotven do kosti zvané jazylka (os hyoideum), která je pomocí vazů a svalů upevněna ke spodině lebeční a k hrtanu;
- tělo jazyka (corpus linguae) – vybíhá z kořene jazyka směrem vpřed a skládá se z více vrstev příčně pruhovaného svalstva; spletité uspořádání svalových vláken dodává jazyku jeho značnou pohyblivost a tvárnost; středem jazyka probíhá zepředu dozadu vazivová „přepážka“;
- špička jazyka (apex linguae) – přední část jazyka;
- hřbet jazyka (dorsum linguae) – horní povrch jazyka;
- spodní plocha jazyka (facies inferior linguae) – není úplně volná, neboť ve své střední části je srostlá s ústní dutinou;
- boční okraj jazyka (margo linguae) – odděluje hřbet jazyka od spodní plochy jazyka;
- uzdička jazyka (frenulum linguae) – tento záhyb ústní sliznice upevňuje spodní plochu jazyka ke spodině ústní dutiny; při správně narostlé uzdičce jsou oba boční okraje jazyka i špička jazyka volně pohyblivé.
Ve sliznici jazyka (tunica mucosa linguae) se nacházejí dva typy jazykových papil (papillae linguales):
- mechanické papily – jazyku pomáhají ve vnímání hmatových podnětů,
- chuťové papily – obsahují chuťové pohárky (caliculi gustatorii); tato malá nervová zakončení nám umožňují rozlišovat mezi sladkou, kyselou, slanou, hořkou a umami chutí (z japonského výrazu umami = lahodnost). Chuťové pohárky pro vnímání sladké chuti se nacházejí především v přední části jazyka; za nimi následují pohárky pro vnímání slané, kyselé a opět slané chuti. Hořkou chuť vnímáme zejména v zadní části jazyka. V zásadě se však může kterýkoli typ chuťového pohárků vyskytovat v kterékoli části jazyka.
