K poruchám vidění, resp. zakalenému zraku, však mohou vést i jiné příčiny. Kataraktu lze léčit operačním zákrokem, při kterém je z oka vyňata zakalená čočka (viz článek Oko: struktura a funkce) a nahrazena čočkou umělou.
Katarakta: co to je?
Katarakta je onemocnění oka, při kterém dochází k zakalení čočky a následkem toho i k poškození zraku. Zákal může být různě silný a většinou se vyvíjí postupně. Poruchu vidění postižený člověk většinou zaznamená až v pokročilejším stadiu onemocnění.
Katarakta může mít různé příčiny vzniku:
- věk – převážná většina případů (asi 90 %) se vyskytne v průběhu stárnutí; u tzv. senilní katarakty (stařeckého zákalu, lat. cataracta senilis) se zrak zhoršuje postupně;
- různá systémová onemocnění (např. cukrovka, tetanie, myotonie, atopický ekzém, Downův syndrom apod.) nebo onemocnění oka (např. uveitida, nitrooční záněty); k rychlejšímu rozvoji katarakty většinou dochází i po nitroočních operacích (např. operační léčba glaukomu nebo odstranění sklivce);
- poranění oka;
- působení záření (rentgenové záření, radioaktivní záření, tepelné záření); málokdo si uvědomuje, že ke vzniku senilní katarakty může přispět i intenzivní sluneční záření;
- pravděpodobně i některé léky, např. kortizon.
U vrozeného šedého zákalu hraje roli dědičnost: takto postižené děti mají zakalenou čočku již od narození. Kromě dědičného šedého zákalu se u novorozenců může vyskytnout i tzv. získaný šedý zákal (např. pokud matka během těhotenství prodělala infekci zarděnek). U dětí postižených galaktosemií se může vyskytnout tzv. galaktosemická katarakta. Galaktosemie je vrozená porucha metabolismu, v jejímž důsledku organismus neumí správně odbourávat cukr; tato porucha se však vyskytuje poměrně vzácně. Šedý zákal, který se projeví v mladém věku, se označuje jako juvenilní katarakta. Odborníci rozlišují různé typy juvenilní katarakty, jedním z nich je tzv. koronární katarakta.
Diagnóza šedého zákalu
Při anamnestickém rozhovoru se oční lékař pacienta důkladně vyptá na všechny obtíže a problémy související se zrakem.
Následuje oční vyšetření pomocí různých měřicích přístrojů, které potvrdí či vyvrátí podezření na šedý zákal. Lékař přesně změří zrakovou ostrost i refrakci oka (ta se měří pomocí přístroje označovaného jako refraktometr). Zrak se měří s brýlemi i bez brýlí; lékař přitom používá tabulku určenou k měření zrakové ostrosti nebo speciální projektor.
Kromě vyšetření sklivce, přední části oka, kde je centrem lékařovy pozornosti zejména čočka (vyšetření pomocí štěrbinové lampy), a očního pozadí (pomocí oftalmoskopu neboli „očního zrcátka“) se lékař zaměří na vyšetření zornicového reflexu a pohybů očí. Aby lékař mohl řádně vyšetřit čočku a periferní sítnici (část sítnice sloužící k perifernímu vidění), nakape do pacientova oka mydriatikum, což je roztok s látkou rozšiřující zornici.
Lékař může navíc vyšetřit i nitrooční tlak (pomocí přístroje označovaného jako tonometr) a zorné pole, případně pomocí specializovaných přístrojů provést i některá další vyšetření oka.
Léčba šedého zákalu
Metodou volby při léčbě šedého zákalu je operační zákrok, při kterém je z pacientova oka vyňata jeho přirozená (avšak zakalená) čočka a nahrazena čočkou umělou. Tento zákrok je pacientům doporučován v případech, kdy se již cítí výrazněji omezeni v práci i ve volném čase (např. při čtení nebo při řízení auta) a nezvládají již každodenní činnosti tak dobře jako předtím. Na operaci většinou není nutné spěchat. Za jistých okolností se však potřeba operačního zákroku může stát naléhavou (např. u tzv. přezrálé katarakty, kdy se tkáň čočky „rozpouští“), v některých případech naopak nelze operaci provést vůbec (např. když je u pacienta zároveň diagnostikováno i jiné onemocnění oka).
Oční lékař informuje pacienta o různých typech čočky, o samotné operaci, jejích výhodách a rizicích, a také o tom, na co by si pacient po operaci měl dávat pozor. Samotný chirurgický zákrok pak lze provést ambulantně (tak je tomu ve většině případů) nebo za hospitalizace. Operace probíhá nejčastěji v lokální anestezii (místní znecitlivění), jen zřídka je zapotřebí provádět operaci v celkové anestezii. V průběhu operace chirurg původní čočku zmenší a odstraní a na její místo implantuje umělou čočku (tzv. nitrooční čočka). Umělá čočka většinou zlepší vidění do dálky. Má-li pacient po operaci potíže s viděním na blízko, lze tuto vadu korigovat brýlemi na čtení.
Pro léčbu katarakty zatím neexistuje žádný lék, jehož účinnost by byla vědecky prokázána. U některých pacientů se alespoň na nějakou dobu podaří zhoršování zraku „korigovat“ pomocí brýlí nebo kontaktních čoček.
Operace u kojenců a malých dětí
Operaci u novorozenců s vrozenou kataraktou je potřeba provést co možná nejdříve, aby bylo minimalizováno riziko vzniku tupozrakosti, která by pak mohla přetrvávat po celý život. U dětí se oko i trojrozměrné vidění teprve vyvíjí a během několika málo let se refrakce oka silně mění. Při operačním zákroku u kojence je odstraněna jeho zakalená čočka, do věku jednoho roku je oko ponecháno bez čočky. Po dosažení jednoho roku věku je do oka dítěte implantována umělá nitrooční čočka. U některých dětí je potřeba korigovat refrakční vadu pomocí kontaktních čoček nebo brýlí; často je nutné léčit i tupozrakost, která se většinou po chirurgickém zákroku objeví.
Na koho se mohu obrátit?
Kataraktu diagnostikuje oční lékař (neboli oftalmolog či odborný lékař v oboru oční lékařství), který pacienta zároveň informuje o možnostech léčby a případně mu doporučí operační zákrok.
Rodiče nebo zákonní zástupci by měli nechat co možná nejdříve vyšetřit zrak dítěte, pokud zpozorují nápadné nebo podezřelé změny. Vyvíjející se zrak dítěte může posoudit i jeho ošetřující dětský lékař v rámci všeobecných preventivních prohlídek, který v případě potřeby může vydat doporučení k vyšetření u očního lékaře.
Na diagnostiku a léčbu onemocnění očí se specializují oční ambulance v nemocnicích. V některých případech může být vyžadována hospitalizace pacienta na specializované klinice či oddělení. Na procesu diagnostiky a léčby se však někdy mohou podílet i lékaři jiných odborností, např. diabetologové (u pacientů trpících cukrovkou) apod.
Na diagnostice a léčbě se mohou podílet i optometristé, kteří vyrobí a upraví optické pomůcky a poučí pacienta, jak má s těmito pomůckami manipulovat. Optometristé však neprovádějí oftalmologické vyšetření.
