Jak nepostradatelné jsou jednotlivé struktury a jak provázaná je jejich interakce, zjistíme nejpozději tehdy, když něco nefunguje optimálně a musíme vyhledat pomoc očního lékaře (oftalmologa).
Důležité struktury
Početné struktury v oku jsou nezbytné k tomu, aby člověk v ideálním případě měl ostré a barevné vidění. Mezi stavební prvky oka patří mimo jiné:
- oční bulvy, které obsahují bělimu, cévnatku, rohovku, sítnici, sklivec a komorovou tekutinu,
- duhovka a čočka,
- očnice (neboli očnicová dutina), víčka, spojivky a slzný aparát,
- okohybné svaly,
- zrakový nerv.
Obrázek 1: Struktura lidského oka. (Zdroj: Rhcastilhos. And Jmarchn, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons)
Oční bulva
Oční bulva má téměř kulovitý tvar a u dospělých měří asi 24 mm. Mimo jiné je obklopena obalem složeným ze tří vrstev, které jsou pro oko důležité (v závorkách jsou kurzívou uvedeny jejich latinské názvy):
Bělima neboli skléra (sclera) a rohovka (cornea), které obalují oční bulvu z vnější strany. Bělima má pevnou tkáň a slouží do určité míry jako ochrana před fyzickými vlivy (např. úder). V přední části oka přechází bělima do průhledné rohovky, která oko částečně chrání před UV zářením. Spolu s čočkou tvoří rohovka optický systém oka: zjednodušeně řečeno je rohovka spolu s čočkou odpovědná za to, že světlo dopadající do oka se láme, takže na sítnici se vytváří zmenšené „obrázky“ okolního světa. Rohovka je zakřivená a vyčnívá z oční bulvy.
Cévnatka (choroidea) je velmi bohatě protkána cévami, vyživuje sítnici a udržuje stálou teplotu oka.
V zadní části oka se nachází sítnice (retina), která má pro vidění zcela zásadní funkci. Obsahuje světločivé buňky, což jsou jednak tyčinky, které jsou uzpůsobené pro vidění v šeru, jednak čípky, které zajišťují barevné vidění. Světločivé buňky tak člověku umožňují vidět ve dne, za soumraku, a dokonce i v noci, nebo alespoň rozeznávat obrysy, a rozlišovat barvy a odstíny. Na sítnici se nachází tzv. žlutá skvrna (macula lutea), místo nejostřejšího vidění. Na sítnici se nachází také papila zrakového nervu, což je místo, kudy zrakový nerv vstupuje do oční bulvy. Toto místo neobsahuje žádné světločivé buňky. Papila zrakového nervu se proto někdy označuje se jako slepá skvrna. Člověk však žádnou slepou skvrnu nevnímá, protože mozek si dokáže celistvý obraz vytvořit i navzdory její existenci. Spojení oka s mozkem zajišťuje zrakový nerv. Informace (v tomto případě světlo) se během procesu vidění přemění v elektrické signály a přenáší se prostřednictvím zrakového nervu do mozku.
Sklivec a komorová tekutina
Sklivec (humor vitreus) vyplňuje vnitřek oka a zabírá velkou část prostoru mezi čočkou a sítnicí. Skládá se z gelovité hmoty s jemnými kolagenními vlákny. Jeho struktura se s věkem mění a stává se tekutější. Dochází k tomu, že se sklivec propadá a odděluje se od sítnice (svrašťování sklivce). K tomuto jevu může také dojít dříve, např. v případě silné krátkozrakosti nebo pohmoždění oka. Kromě toho se mohou objevit také trhliny v sítnici nebo odchlípení sítnice.
Komorová tekutina (humor aquosus) v přední komoře oční (camera anterior bulbi) a v zadní komoře oční (camera posterior bulbi) slouží k udržování správného nitroočního tlaku. Tento tlak je potřebný k tomu, aby se oko nesmrštilo a aby si udržovalo téměř kulovitý tvar, který je nezbytný pro optimální vidění. Komorová tekutina je důležitá pro zásobování rohovky a čočky živinami: neustále se vytváří nová tekutina, která cirkuluje ze zadní komory oční do komory přední a odtéká ven tzv. Schlemmovým kanálem. Pokud odtok komorové tekutiny nefunguje správně, pak se tato tekutina hromadí a zvyšuje nitrooční tlak, což může časem vést k rozvoji zeleného zákalu (glaukomu).
Duhovka a čočka
Na procesu vidění se podílejí různé struktury oka. Duhovka a čočka zajišťují mj. ostré vnímání obrazu ve správném jasu.
Duhovka (iris), která se nachází před čočkou, má ve svém středu otvor označovaný jako zornice (pupilla). Skrze zornici prochází do oka světlo. Při silném ozáření se zornice zužuje, naopak ve tmě nebo při stmívání se rozšiřuje. Je také nepostradatelná při zaostřování detailů, kdy se opět zužuje a tím poskytuje větší hloubku ostrosti.
Čočka (lens) leží za duhovkou a láme světlo tak, že dopadne na sítnici takovým způsobem, aby se vytvořil ostrý obraz, a to bez ohledu na to, zda se díváte do dálky nebo pozorujete něco v blízkosti; z toho důvodu mění čočka své zakřivení (tvar). Čočka je elastická a prostřednictvím zonulárních vláken (fibrae zonulares) je připojena k tzv. řasnatému tělísku (corpus ciliare). Pozoruje-li člověk nějaký blízký předmět, napnutím svalových vlákének se vazy řasnatého tělíska uvolní, tím se čočka více zaoblí a nabývá kulovitějšího tvaru. Přední komora se trochu zploští a duhovka se zúží. Celkově se zvyšuje optická mohutnost čočky a člověk vidí ostře do blízka. Při pohledu do dálky se čočka naopak zplošťuje, neboť vazy řasnatého tělíska čočku natahují (výše zmíněná svalová vlákénka přitom nejsou aktivní).
Schopnost oka pomocí čočky (přesněji řečeno díky změnám jejího tvaru) ostře zobrazovat na sítnici objekty v různých vzdálenostech se označuje jako akomodace. Akomodační schopnost oka se s věkem zhoršuje, neboť čočka je u starších lidí tužší (viz článek Vetchozrakost).
Ochrana a pohyblivost
Oko – nebo přesněji oční bulva – se nachází v očnici neboli očnicové dutině, která je vyplněná tukem a pojivovou tkání. Zvenčí je oko chráněno očními víčky, která se při dotyku rohovky reflexně zavírají a mohou ji tak ochránit před cizími tělesy. Horní víčko i dolní víčko jsou dva kožní záhyby, které jsou spojeny s okem, a díky své pohyblivosti chrání oko také před ostrým světlem. Neustálým otevíráním a zavíráním víček dochází také k roztírání slzné tekutiny. Ta zabraňuje vysychání oka a pomáhá odvádět bakterie, odstraňovat cizí tělesa a čistit oči. Slzná tekutina obsahuje také živiny. Tvoří se v žlázách, které se nacházejí po stranách nad očima. Mrkáním se slzná tekutina rozprostírá směrem dolů, napříč okem až k vnitřnímu očnímu koutku, kde prochází maličkými otvory označovanými jako slzné body do dvou slzných kanálků. Z těchto kanálků je tekutina odváděna do tzv. slzného váčku v očnici. Tekutina nakonec vstupuje do slzovodu, který ústí do nosní dutiny.
Malá část oční bulvy je kromě toho kryta i spojivkou. Spojivka je tenká průhledná blanka, která pokrývá zadní plochu horního i dolního víčka a přechází na viditelnou část oční bulvy, kde pokrývá bělimu a dosahuje až k okraji rohovky.
Zorné pole si člověk může nejsnáze rozšířit otočením hlavy, pohyblivé jsou však samozřejmě i samotné oči. K pohybům očí slouží šest různých okohybných svalů, které se dělí na rovné a šikmé (obr. 2). S jejich koordinovanou pomocí tak můžeme mít přehled o okolí.
Obrázek 2: Okohybné svaly a některé další anatomické struktury v okolí pravého oka. (Zdroj: depositphotos.com)
