Demence: diagnóza

Jak se stanoví diagnóza?

Prvním kontaktním místem je praktický lékař. Ten pacienta odešle ke specialistovi na neurologii, případně gerontopsychiatrii. Na specializovaném pracovišti jsou provedena různá vyšetření, aby se zjistilo, zda jsou příznaky způsobeny neurodegenerativní demencí nebo nějakým jiným onemocněním, které by vyžadovalo jiný způsob léčby (diferenciální diagnóza). Za tímto účelem lékař vyšetří neurologický, psychiatrický a interní stav pacienta. Pro přesnou diagnózu demence se používají psychologické testy, laboratorní vyšetření a zobrazovací metody [1–3].

Anamnestický rozhovor

Prvním krokem v diagnostice demence je podrobný anamnestický rozhovor mezi lékařem a pacientem (přímá anamnéza). Kromě tělesného zdraví prodiskutuje lékař s pacientem také psychologické a sociální aspekty a další možné faktory, které pacientův stav ovlivňují. Dále lékař pohovoří s někým s pacientových blízkých (nepřímá anamnéza). To je důležité především proto, že samotní pacienti někdy popisují příznaky nedostatečně, zamlčují je či bagatelizují, případně si je ani neuvědomují, což často vede k jejich odlišnému vnímání.

Příprava na anamnestický rozhovor

Je vhodné, aby se pacienti a jejich blízcí na návštěvu lékaře připravili tak, aby byli schopni:

• popsat pozorované příznaky a změny, včetně změn sociální povahy (např. sociální stažení, změna rolí, rezignace na dříve oblíbené činnosti; viz také Demence: prevence);
• sdělit lékaři informace o případných současných nebo předchozích onemocněních (vezměte s sebou lékařské zprávy, pokud je máte);
• poskytnout lékaři seznam léků, které pacient v současné době užívá.

Tělesné vyšetření

Po anamnestickém rozhovoru lékař provede základní fyzikální vyšetření. K objasnění možných příčin základních onemocnění, které mohou způsobovat kognitivní poruchy sekundárně, se provádějí laboratorní testy a EKG. Tato vyšetření popisují stav kardiovaskulárního systému, krevních cév a metabolismu, a dokážou odhalit případné rizikové faktory, které hrají roli při vzniku demence. Standardní laboratorní vyšetření zahrnuje krevní obraz, elektrolyty, glykemii, hladinu hormonů štítné žlázy, kyseliny listové a vitaminu B₁₂, dále pak hladinu látek, které vypovídají o funkci ledvin a jater (např. kreatinin, AST). Na základě těchto testů je možné také určit, zda by se mohlo jednat o relativně vzácné léčitelné příčiny demence. Při podezření na takové nedegenerativní příčiny demence (např. zánětlivé onemocnění mozku) lze provést vyšetření mozkomíšního moku.

Neuropsychologické vyšetření

K přesné diagnóze je potřeba provést také neuropsychologické vyšetření, které je zaměřeno na paměť, jazykové schopnosti, orientaci v prostoru a čase, pozornost a schopnost vykonávat složitější úkoly. V rámci neuropsychologického vyšetření může lékař diagnostikovat i případné emoční poruchy, které onemocnění doprovázejí (např. deprese, agresivita) a/nebo poruchy chování. Celosvětově nejpoužívanějším testem je Mini-Mental State Examination (MMSE), ale k dispozici je i celá řada dalších testů [2].

Jaká další vyšetření jsou k dispozici?

Pokud existuje podezření na demenci, lze pro analýzu stavu mozku použít vyšetření pomocí zobrazovacích metod, např. výpočetní tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MRI) [3]. Pomocí těchto metod lze mimo jiné odhalit degenerativní a cévní změny, nádory nebo léze. Pokud je diferenciální diagnóza nejistá, je možné některé mozkové funkce (např. metabolismus) měřit pomocí postupů nukleární medicíny: například jednofotonová emisní výpočetní tomografie (SPECT) dokáže měřit průtok krve mozkem, zatímco pozitronová emisní tomografie (PET) se dá využít k měření metabolismu glukózy v mozku. Poměrně novou metodou je amyloidová PET, která umí zobrazit amyloidové plaky. V některých případech může být použito i genetické vyšetření.

Proč je důležitá včasná diagnostika a informování postiženého?

Včasná diagnóza demence slouží také k informování a vzdělávání nemocných a jejich příbuzných v následujících oblastech:

• diagnóza,
• průběh onemocnění,
• možné příznaky,
• medikamentózní léčba,
• psychologická nebo psychiatrická terapie,
• nácvik udržování dosavadních schopností,
• sociální podpora a péče.

Tato opatření mohou zpomalit průběh onemocnění a pomoci k co nejdelšímu zachování kvality života. Díky edukaci mohou některým problematickým reakcím a chování nemocného lépe porozumět i pečovatelé, a tím předejít případným nedorozuměním.

Jaká jsou diagnostická kritéria?

Pro diagnózu demence musí být nově vzniklá porucha paměti doprovázena alespoň jednou z následujících poruch [4]:

• afázie – porucha řeči,
• apraxie – porucha motorických dovedností nebo motorických sekvencí,
• agnozie – neschopnost rozpoznávat předměty, tváře a další smyslové informace,
• porucha exekutivních funkcí – poruchy plánování, organizování, abstraktního a logického myšlení.

Na koho se mohu obrátit?

Při poruchách paměti je vhodné obrátit se na praktického lékaře, který Vás pravděpodobně odešle ke specialistům v oboru neurologie nebo psychiatrie, případně do některé z nemocničních ambulancí (např. neurologická či psychiatrická ambulance, případně specializovaná poradna pro poruchy paměti).

Související odkazy

1. Vladimír Pidrman: Demence - 1. část: diagnostika a diferenciální diagnostika. Medicína pro praxi 2007, 2: 83–88. (odkaz vede na PDF soubor na webu medicinapropraxi.cz, 179 kB)
2. Irena Rektorová: Screeningové škály pro hodnocení demence. Neurologie pro praxi 2011, 12(Suppl. G): 37–45. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 470 kB)
3. Tomáš Novák: Zobrazovací metody v psychiatrické praxi. Psychiatrie pro praxi 2009, 10(1): 12–18. (odkaz vede na PDF soubor na webu psychiatriepropraxi.cz, 108 kB)
4. Irena Rektorová: Neurodegenerativní demence. Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie 2009, 72/105(2): 97–109. (odkaz vede na web csnn.eu)