Plíce si můžeme představit jako korunu stromu, který je obrácen kořeny vzhůru. Průdušnice tvoří kmen, z něhož doleva a doprava vybíhají větve – průdušky. Představují je dvě hlavní větve, které se rozvětvují na menší a ještě menší, až dojdou k nejjemnějším „větvičkám“ – průdušinkám – na jejichž konci jsou „lístky“ – plicní sklípky neboli alveoly. Ty jsou omývány krví a probíhá v nich samotná výměna oxidu uhličitého (CO2) z krve za kyslík (O2) ze vzduchu, který se dostal dýchacími cestami do plicních sklípků. Kyslík se v krvi naváže na červené krvinky a prouděním krve je roznášen po těle, zatímco oxid uhličitý při výdechu odchází dýchacími cestami ven. Názornou ilustraci dýchacích cest najdete v článku Dýchací cesty a plíce: základní informace.
Dostatečné zásobování těla kyslíkem je zajištěno pouze v případě, že vdechovaný vzduch může nerušeně proudit do alveolů. Toto proudění může být ovlivněno pohyblivostí hrudníku, silou dýchacích svalů, šířkou dýchacích cest a pružností plic.
Kde končí obranný mechanismus a začíná přehnaná reakce?
V dýchacích cestách se vzduch při vdechování zahřívá a čistí. Protože s každým vdechnutím vstupují do dýchacích cest nejjemnější částice různých látek (prach, saze, pyl, zvířecí chlupy apod.) i mikroskopické patogeny (bakterie, viry a spóry hub), musí zdravý dýchací systém disponovat účinnými mechanismy pro čištění vzduchu i následné samočištění samotných dýchacích cest. Všechny tyto procesy jsou automatické a nelze je vědomě kontrolovat.
Za účelem dokonalejšího odfiltrování cizích částic mohou průdušky zmenšit svůj vnitřní průměr, což ale zároveň snižuje průchodnost dýchacích cest pro vzduch. Sliznice lemující dýchací cesty je neustále zvlhčována hlenem, do kterého jsou zachycovány nežádoucí částice. Ty jsou pak směrem k ústům a nosu transportovány řasinkami, jež vyrůstají ze sliznice a fungují jako „běžící pás“. Následně mohou být tyto částice buď polknuty a vyloučeny trávicím traktem, nebo odstraněny z těla kýchnutím či zakašláním. Je-li funkce řasinek narušena nebo jsou-li zcela zničeny (např. vlivem kouření nebo chřipce podobného onemocnění), výsledkem je silnější nutkání ke kašli, čímž se tělo snaží podpořit čištění průdušek.
U astmatu reagují plíce přecitlivěle: i normální podněty způsobují, že obranné mechanismy (kašel, zúžení dýchacích cest apod.) probíhají intenzivněji. Přetrvávající obranné reakce pak mohou astmatické záchvaty buď vyvolávat nebo ještě zhoršovat.
Typické průběhy vzniku onemocnění
Zánět průdušek: Astma se vyznačuje chronickým zánětem. Dochází k opakovanému zužování dýchacích cest (obstrukce) a jejich přecitlivělosti; navíc je narušena ochranná funkce průdušek.
Přecitlivělost průdušek: Zánětlivé změny vedou k přecitlivělosti na určité podněty (např. pyl, studený vzduch). Látky, které jsou pro zdravého člověka zcela neškodné, proto u astmatiků vyvolávají zúžení průdušek. Průdušky se stahují (bronchokonstrikce) a sliznice opuchne v důsledku zadržených tekutin (vzniká edém). Dýchací svaly se pak musejí mnohem více namáhat, aby dokázaly do plic dodávat – a také z nich odvádět – dostatečné množství vzduchu. Vzniká pocit dušnosti, který se v případě těžkého astmatického záchvatu může v důsledku vyčerpání dýchacích svalů ještě zhoršit a vyústit v závažný nedostatek kyslíku v krvi.
Nedostatečné čištění průdušek (mukociliární clearance): Zánětlivé procesy výrazně narušují obrannou i ochrannou funkci průdušek. Zvyšuje se tvorba hlenu, ale je zpomaleno jeho odstraňování, čímž je výrazně narušen proces samočištění. Hlen z dýchacích cest odtéká jen obtížně a dýchací cesty se jím zanášejí. Řasinky již nedokážou prach i jiná cizí tělesa dostatečně účinně přepravovat z dýchacích cest směrem do úst a nosu, což přispívá ke zvýšené náchylnosti k respiračním infekcím a k dalšímu zhoršování již existujícího onemocnění.
Obrázek 1: Detail dýchacích cest zdravého člověka (vlevo) ve srovnání s dýchacími cestami astmatika (vpravo). (Zdroj: depositphotos.com)
